Hlava XXII. v Gaze aneb jak Izrael vždy skončí jako nejlepší přítel Hamásu

Pohled izraelského novináře na vztahy mezi Izraelem a Hamásem v širším historickém a politickém kontextu. 

strany prospěch; komensalismus, v němž jedna strana získá výhodu a druhá není poškozena; a parazitismus, ve kterém se jedna strana živí na úkor strany druhé. V neklidných, agresivních, ale přesto symbiotických vztazích mezi Izraelem a Hamásem byly pozorovány všechny tři typy.

Byl to Izrael, který dovolil šejchu Ahmadu Jásínovi (dlouholetý duchovní vůdce Hamásu a hlavní teolog a obhájce jeho teroristických metod – pozn. překl.) sjednotit a povzbudit samostatné větve Muslimského bratrstva na Západním břehu a v Gaze v době po Šestidenní válce. Byl to Izrael, který viděl v Jásínovi v sedmdesátých letech neškodného duchovního vůdce a nechal ho vytvořit náboženské, sociální a organizační základy jako protiváhu k sekulárnímu nacionalismu OOP. Byl to tehdejší ministr obrany Jicchak Rabin, který se nejen setkal s představiteli Hamásu, ale také „přehlédl“ jeho formální založení, několik dní po vypuknutí první intifády, kdy se Izrael domníval, že by to mohlo rozdělit znepřátelené palestinské frakce, které by pak mohl ovládnout.

A Izrael byl stejně tak efektivní při podpoře Hamásu, i když se ho zároveň snažil zničit. Byla to Rabinova deportace 415 členů Hamásu v roce 1992 do jižního Libanonu, která sjednotila vedení tohoto hnutí, přinesla mu mezinárodní pozornost a dostala ho do přímého vlivu džihádistického mučednictví Hizballáhu, jenž se stal jeho sebevražednou značkou. Byl to zpackaný pokus o atentát Mossadu v Ammánu v roce 1997, který katapultoval Chálida Mišála (současný exilový vůdce Hamásu – pozn. překl.) na palestinské výsluní a umožnil návrat Jásína do Gazy jako hrdiny. A bylo to rozhodnutí Ariela Šarona, nekonzultovat opuštění pásma Gazy v roce 2005 s OOP, což umožnilo Hamásu vyhrát volby v roce 2006 – pod laskavým patronátem George W. Bushe – aby následně vše zase vzalo násilný konec.

A vztahy nikdy nebyly jednoduché či jednostranné. Šimon Peres schválil v roce 1996 atentát na "inženýra" Jahjá Abú Ajjáše, který zahájil další vlnu smrtících sebevražedných útoků Hamásu, jež připravily pozoruhodné vítězství Benjamina Netanjahua ve volbách v květnu 1996. Netanjahu pak následně svedl dohody z Osla na scestí a znepřátelil si palestinské veřejné mínění, čímž posílil Hamás v klíčovém okamžiku vztahu s jeho novým úhlavním arcinepřítelem, Palestinskou samosprávou.

Totéž lze říci o operaci „Letní deště“, kterou Izrael zahájil v roce 2006 ve snaze najít uneseného vojáka Gilada Šalita. Ta ve skutečnosti dosáhla opačného efektu: Zvýšila cenu za jeho propuštění a upevnila pozici Hamásu v tomto procesu. Ze stejného důvodu výměna Šalita v říjnu 2011 za 1027 palestinských vězňů přinesla nejen převrat Hamásu a ztrátu tváře Fatahu, ale byla také přínosem pro Netanjahua: Jeho popularita stoupala, zatímco protesty proti jeho sociální politice ustoupily ve vědomí veřejnosti do pozadí.

Zdá se, že (současná) operace „Ochranné ostří“ sleduje přesně ten stejný vzor. Před únosem tří mladíků blízko Hebronu byl Hamás na historickém minimu popularity, ostrakizovaný a izolovaný v důsledku změn v Egyptě a občanské války v Sýrii. Podobně jako podpis Dohody z Osla zachránil svého času OOP od ostrakizace za podporu Iráku ve válce v Perském zálivu v roce 1991, masivní izraelská reakce na únos a sprchu raket odpalovaných ne-hamásnickými radikály navrátila dnes Hamás do středu pozornosti, ze kterého byl teprve nedávno vypuzen. Izraelské bombové nálety na Gazu a oběti mezi civilním obyvatelstvem upevnily Hamás opět jako „hlavní pilíř odporu proti sionistickému zlu“ a daly mu skvělou šanci hrát tvrdou hru v dalším úsilí amerického ministra zahraničí Johna Kerryho zprostředkovat příměří.

Tohle bude trvat do té doby, dokud budou existovat daně a státy.  Lidé zapomněli rozlišovat a pokud nějakou prasárnu udělá stát, viní tím všechny jeho obyvatele.  Nakonec každý na tu prasárnu musel přispět skrze daně.

Autorovi rozumím, ale nerozumím lidem, kteří za všechno zlo viní Izrael.

Je to až trapné, jak se diskuse o Israeli dokáže proměnit v přehlídku hlupáků, kteří nemají tušení, o čem vlastně píší. Takže pro všechny, zde je odkaz:

http://en.wikipedia.org/wiki/United_Nations_Partition_Plan_for_Palestine#Reactions

Dovolují si upozornit na kapitolu 5 a odstavce, které ukazují reakce těch, kterých se to týkalo. Zatímco židovská komunista tento plán téměř bezvýhradně přijala, Arabské státy a arabská komunita v  Palestině jej jednomyslně odmítla a odmítla i všechny budoucí plány na dva státy. Takže prosím seznamte se s tím, co chcete komentovat a neplácejte tu hovadiny o zodpovědnosti židovského státu.

Za celou situaci je vinen Izrael. Jeho rasistická a nacionalistická vláda jestřábů, podporovaná z USA. Izrael musí bezpodmínečně splnit rezoluci OSN z r. 1947(!!!) o vzniku dvou států v Palestině - židovského a palestinského. Rozšiřování teritoria Izraele na úkor Palestiny je nezákonné a jeho vládci jsou mezinárodní zločinci.

Mate tam chybu. Melo tam tech vykricniku byt pet.

Máte pravdu..